Už párkrát jsem narazila na rčení, že nemoc duše se často projeví nemocí těla. Myslím, že to byl i můj případ. Čtvrtý ročník střední školy byl pro mě náročný. Pro koho ne, že? Ale tehdy se výrazně projevily moje problémy s depresí a úzkostmi. Ne stylem jako že: „A ejhle deprese, kde se tu vzala?“ Už jsem to věděla dříve, ale nechtěla to doopravdy přiznat rodině a vlastně ani sama sobě. Jenže maturita se blížila, stres rostl a jeden den po nákupu šatů na ples (rozhodně ne moje oblíbená činnost :)) jsem si dala večeři v nějakém bufetu, po které se mi udělalo hodně zle. Několik dní jsem ani nemohla jíst.
První diagnóza byla střevní chřipka. Jenže nevolnost se neustále zhoršovala, a k tomu se přidala únava a další věci. Přišlo jedno vyšetření za druhým, ale výsledky neprůkazné. Nakonec doktor řekl: „Tak asi to bude ten lepek. No, když vám nedělá dobře, tak ho nejezte.“
A bylo. Ze začátku mi to až tak nevadilo. S dietou celkem odezněly zdravotní problémy, a popravdě jsem byla trochu ráda, že už se můžu cítit legitimně nemocná. Nejen v hlavě, ale i viditelně. Čas šel dál. Bezlepková dieta se stala součástí mého života. A kromě toho, že se takový jídelníček dost prodraží, nebylo moc co řešit. Později jsem se však začala více soustředit na to, co vidím jako svoje povolání, a to sice misii. Už možná tušíte, že nesnášenlivost na lepek není pro mezikulturní misii zrovna praktická. Jídlo je velice často právě kulturní záležitostí a odmítat ho zrovna nepomáhá. Proto jsem začala prosit Boha, aby mě z toho uzdravil, jestli mám opravdu sloužit jako misionář. A on vzal mou modlitbu vážněji, než jsem ji sama zamýšlela. Začal pracovat na uzdravení nejen těla, ale i duše.
Vylíčit celý ten proces by zabralo i několik stran, tak to nebudu široce rozvádět, ale jestli vás to zajímá, můžete se mě zeptat osobně. V příběhu se tedy posunu dál k momentu na letošním Kristfestu. To už jsem věděla, že nejen strach a smutek, ale i naděje a radost mohou být součástí mého života. A ve chvíli, kdy se jeden řečník už podruhé za den modlil za uzdravení lidí se zažívacími potížemi, jsem věděla, že to je i pro mě. Když to přijmu. A tak jsem řekla: „Dobře, Abu, budu ti věřit“. Ještě jsem poprosila mladší sestru za modlitbu konkrétně za mě. Však víte, pro jistotu. Druhý den ráno jsem si vzala kousek chleba, … a nic. Žádná křeč ani nevolnost. Další den znovu, a stále nic … a tak to jde až dodnes. Je to hustý, jinak to říct nemůžu. Díky