Lehce provokativní text Věřit je normální v sobě skrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá. Profilujeme se jako společnost bez víry, někdo by řekl agnostická, ateistická (a když, tak se obracíme k východu). Podíváme-li se do naší tisícileté historie, najdeme převahu hrdinů, pro něž víra byla více než berličkou. Je to až takový paradox, že díky nim slavíme svátky, dny volna, připomínáme si, co se stalo, ale o jejich praktické víře mluvíme málo. Počínaje Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem, J. A. Komenským, J. A. Baťou, T. G. Masarykem a mnoha méně známými konče. Tito lidé přinesli Český jazyk, vzepřeli se dějinným okolnostem, bojovali za pravdu, vytvořili na staletí z našeho národa ostrůvek svobody v Evropě, pracovali jako vědci na kvalitním vzdělání, byli výjimeční podnikatelé a obnovovali významnost a existenci Českého člověka. Víra byla pro každého z nich silou, motorem, dodávala naději, zkrátka byla velmi praktickou pomocnicí pro každodenní výzvy.

V množině pojmu víra nalezneme také myšlenky týkající se důvěry. Schopnost věřit si, že zvládnu vše, co mě potká, důvěra ve věrnost partnera, důvěra v naše děti, instituce, nebo dokonce politiku. Důvěra přináší radost, pomáhá nám nést tíhu každodenního života. Tuším, že především čas mezi léty 1968-89 sebral Čechům nejen tu duchovní víru, kterou jsme pěstovali 1000 let, ale důvěru v nás samotné, víru, že jsme pro někoho důležití, protože jsme byli několikrát zrazeni, vydáni, obětováni. Nedůvěra jakoby byla součástí naší historické DNA již od Bílé hory.

Kampaní a provokativním textem „věřit je normální“ chceme podpořit k praktickému překonávání naší vžité nedůvěry a hledat prostor pro víru v nás samotné, lidi okolo nás, a místa, kde pracujeme. A jestli někde na konci tunelu zahlédneme jiskru víry, která přesahuje každodenní pachtění, víry kterou
naši hrdinové pěstovali po 1000let, tak to bude fajn.

Věřit je normální.