Milí přátelé a čtenáři,
Jmenuji se Miškovský Lukáš a rád bych vám napsal něco o sobě. Posledních 15 let jsem žil na Kanárských ostrovech a živil se jako kuchař. Minulý rok jsem se musel vrátit do Čech kvůli covidu. Tudíž jsem vlastně přišel o práci, která byla spíš mým koníčkem, přišel jsem o místo, ve kterém jsem žil, o přátele, které jsem tam měl, ale i o jiný způsob života, který jsem žil. Několik měsíců po návratu jsem si uvědomil, že i rodina je mi ta vzdálená, že jsem se najednou začal cítit velmi osamělý. A navíc věkem už pokročilý. Tento týden slavím rovných čtyřicet let a nejenže na jednu stranu je těžké někdy chápat mladší vrstevníky, natož si mezi nimi najít skutečné přátele, na druhou stranu chápat českou uzavřenou povahu.
Ocitnul jsem se v soužení, že zůstanu úplně sám. Začátkem tohoto roku jsem skoro přišel o všechny svoje věci, že jsem málem neměl co na sebe, což mi posléze většina byla navrácena.
Toužil jsem poznat lidi, kterým nezáleží na věku, na chybách, kterých jsem se v životě dopustil, nebo naopak na tom, co jsem v životě dokázal. Lidi, kteří nekoukají na povrch, ale dovnitř. Lidi, které spojuje nesobecká láska, která není založená na sympatiích, ale na milosti.
Jako kluk jsem vyrůstal v Baptistické církvi, kde jsem se i nechal pokřtít v patnácti letech na základě vlastního rozhodnutí. A také jsem v životě prožil několik osobních dotyků, kdy jsem jasně viděl, že to nezpůsobil žádný člověk, a zároveň Boží milost a pokoj se nedal nazvat štěstím nebo náhodou, ale cítil jsem Boží ruku jako ochranu, nad kterou nikdo jiný nemá žádnou moc.
Podělím se s vámi o jeden příběh, kdy mě Bůh zachránil z průšvihu, do kterého jsem se dostal svou mladickou nerozvážností. Jednou, kdysi dávno, jsem pobýval na Slovensku a jezdil jsem tam načerno MHD. Tak dlouho jsem jezdil, až mě jednoho dne chytil revizor. Zabavil mi doklady a zároveň se mu povedlo mě pořádně vystrašit povídáním o tom, jak mě vyhostí ze Slovenska a jaké budu mít další problémy s policií. Nezbylo mi nic jiného, než ho poslechnout a zkroušený běhat za ním z autobusu do autobusu. A na jedné zastávce jsem uviděl známou tvář – byla to vedoucí z jednoho křesťanského tábora, kde jsem dříve byl. Šel jsem za ní a rychle jsem jí řekl, v jaké jsem bryndě. Ona neváhala, a hned oslovila revizora, že jako slovenská občanka se za mě zaručí. Revizor ji požádal o občanský průkaz, a jak otevřela peněženku, na revizora vykouknul průkaz s nápisem „Ministerstvo vnitra Slovenské republiky“. Zeptal se: „Vy pracujete na Ministerstvu vnitra?“ A ona na to, že áno. Revizor jí bez řečí podal moje doklady a zmizel. A já na ni: „Nevěděl jsem, že pracuješ na ministerstvu. Co tam děláš?“ „Upratovačku,“ odpověděla ona. V tom okamžiku mi došlo, že sám Bůh viděl mé trápení a vytrhl mě z něj až takto vtipným způsobem.
Abych se vrátil do současnosti. Bůh jako naše jediná naděje, pohlédl na moji osamělost a vyslyšel mé úpění. Přitáhnul mě do Apoštolské církve v Kolíně, kde zažívám zázraky, milost a pokoj, kde aspoň na chvíli můžu složit své trápení, kde už se necítím sám a místo nudného kázání zažívám něco oživujícího a originálního, co mě uchvacuje. Něco, co jde z vnitra. Sbor, který je zapálený do různých akcí, co nechává v druhých nezapomenutelné zážitky, u kterých si nikdy nemůžete říci, ach jo, znovu to samé. Sbor, jehož láska a radost je jako neuhasitelný plamen, co svítí a hřeje ve zkroušeném srdci, jako mám já.
A tak bych rád povzbudil všechny, ať už procházíte jakýmkoliv životním trápením a obtížemi, že Bůh je tak dokonalý, že kolikrát ty velké zázraky dává v těch malých a obyčejných věcech. A on dává skutečné řešení na naše problémy, i když to kolikrát je něco, co jsme si představovali úplně jinak.
A tak vás prosím, zahoďte všechny sympatie a nesympatie a buďte jeden pro druhého, tvořte a budujte a nikdy nežádejte zpět, protože dostáváte mnohem víc, než jste schopni dát. Nebo aspoň já to tak cítím. Protože Ježíš Kristus zaplatil za nás všechny svým životem, abychom mohli žít na věky v jeho milosti smířeni s Bohem. A tak jako je tady jeho milostivá náruč pro nás každým okamžikem, ať si to uvědomujeme nebo ne, buďme tou nadějí v něm pro druhé. Nikdy nevíte, kdy ta nepatrná věc, co jste udělali a možná jsem si ani nevšimli, byla obrovským zázrakem pro někoho druhého.
Lukáš Miškovský