Vždycky jsem si myslela, že stát se křesťanem znamená zavázat se (asi Bohu), že budu dodržovat nějaká pravidla (nejspíš desatero). A kdo se pro něco takového dobrovolně rozhodne, musí být blázen. Z toho jasně vyplývalo, že všichni křesťani jsou blázni. Nicméně bezpeční a hodní blázni, protože jedním z těch pravidel evidentně je, že mají být hodní a předvídatelní.
A pak mě spolužačka pozvala na víkend na hory s „jejich mládeží“, rozumějte skupinou mladých křesťanů z její církve. A já jsem tam, díky Bohu a díky nim, pochopila, že o pravidla až tolik nejde. A křesťankou jsem se stala ne ze strachu z pekla nebo něčeho takového, ale z úžasu a z vděčnosti.
Bůh, stvořitel celého vesmíru, se chce se mnou kamarádit. Přeje si, abych si k němu chodila pro radu. A nejenom že to chce, ale udělal pro to všechno. A ne jenom tak ledajaké „všechno“. Poslal k ukřižování svého syna! Wow! Může nějaký rodič přinést větší oběť?
A tak jsem to udělala.
Řekla jsem: „Ano, Bože, přijímám Tvé přátelství, přijímám Tvoji oběť. Odteď si od Tebe nechám mluvit do života, protože věřím, že mě máš rád jako nikdo jiný a chceš pro mě jen to nejlepší.“
A v tu chvíli se něco změnilo, něco jako celkové vnitřní nastavení. Nedokážu to pořádně popsat, někdy je ta změna patrná i navenek, někdy míň, ale je tam. A vypadá to, že je nevratná.
Dneska už je to dvacet pět let. Od té doby jsem se stihla vdát, porodit tři děti, třikrát se přestěhovat, třikrát změnit církev… A nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala.