Stalo se tento týden ve středu. Byli jsme všichni doma, já, Zdenda i Dan, kterého čekala až ve čtvrtek noční směna. Užívali jsme si volna při pozdní snídani – po řadě dní, kdy u nás byli hosté na Velikonoce, před nimi i potom… a najednou jsme slyšeli jakýsi rachot. Dan se šel podívat, cože se to děje v naší ulici – a ejhle, několik Romů nám tam „rozbíjelo“ asfalt na chodníku před naší předzahrádkou. Už před časem nám tady v ulici a až do domů vyměřovali trasu pro optický kabel, neptejte se mne, na co to je, ale tohle je zatím zadarmo… a sice mi dotyčný pracovník říkal, že to budou dělat někdy v červnu, ale jak je patrné, vrhli se na to už teď v dubnu. Říkali jsme si, že musíme „hlídat“, jak nám odloupou ten asfalt, protože už jsme zažili, že při pozdějším zaasfaltování ne celého chodníku (odřízli jenom polovinu po délce), je možné vytvořit dosti nerovný terén „záplatováním“ dalším asfaltem, a to pak bývá trochu jako tankodrom, zvlášť když je třeba odhrnovat sníh a hrablo se zaráží o tyto nerovnosti. I šli jsme se všichni zvědavě podívat k brance, dali jsme se s nimi do hovoru… Jestli jste nikdy nikdo neviděl romskou úderku, tak tihle pracovali tak, většinou mladí kluci, že to jsme ještě neviděli ani u „bílých“. Sečteno a podtrženo: dopoledne vykopali výkop po celé délce ulice, v poledne položili kabely a odpoledne bylo zahrnuto a udusáno, připraveno na závěrečný asfalt.
Chvíli jsme se dívali, pak se jeden z nich zeptal: „Paní, neuvařila byste nám kafe?“ „Jo, proč ne…, a kolik vás je?“ „Devět.“ Zasmáli jsme se, věděla jsem, že doma máme kávy dost, protože právě přednedávnem jsme rozdělávali „dvojbalení mleté kávy“, a hrnků taky. Byla docela zima, tak ať se zahřejí. Když jsme jim to kafe přinesli ven, tak jsem se jednoho z nich zeptala, odkud jsou. „Já jsem ze Slovenska, paní, ze Spišské Nové vsi.“ „Jé, tam jsou křesťani, to znám, ne katolíci, ale jiná církev.“ (Pro neznalé, svého času tam bylo mezi Romy velké probuzení, dokonce se o nich zmiňovaly sdělovací prostředky). Už nevím, co přesně odpověděl, asi že je nezná, ale ukázal k autu, kde tři muži prohlíželi nějaké plány. „Támhleten je pastor.“ To bylo něco pro mne. Počkali jsme, až skončili „poradu“ a šla jsem za nimi. „Kdo z vás je pastor?“ Dva byli bílí, třetí Rom. Já jsem věřící, ale nejsem pastor, odpověděl ten Rom, jen mi tak říkají. „Aha.“ „Ale já jsem znovuzrozený křesťan,“ pokračoval. „… To my taky.“ Mluvil naprosto otevřeně a nahlas, vedle nás se objevili asi tři další Romové, kteří naslouchali… Mluvili jsme spolu asi deset minut, mezitím šli ostatní na svačinu, tak jeho jsme pozvali „na kafe“ k nám domů a vlastně i na oběd, protože jsme měli ještě o porci navíc guláše i polévky po svátcích. Nevím, jestli jsme spolu strávili dvě hodiny, možná tak nějak, ale bylo to úžasné. Vyprávěl nám, jak prožil znovuzrození, byl alkoholik a gambler, jeho manželka, která se nedlouho předtím vrátila k Bohu (předtím brala drogy), ho zvala do shromáždění, tak jí odpověděl: „Tak jo, půjdu, ale večer jdu na pivo.“ Říkal, že když začali zpívat chvály, četl si slova promítaná na zeď, nepamatuju si přesně, ale něco jako: … slaví Tě hvězdy i celá zem… a Bůh k němu začal mluvit. Najednou pochopil, že toto je jiný Bůh než ten, v kterého věřil jako tradiční katolík a měl jeho obrázek doma na zdi. Během toho shromáždění prožil znovuzrození i křest Duchem svatým. Vyprávěl nám, jak jim Pán po jedenácti letech všech marných pokusů o početí daroval syna (pojmenovali ho Nataniel – Bohem daný), tomu je teď šest, a ještě mají malou holčičku, miminko. Chodí do živého charismatického sboru. Vyměnili jsme si telefonní čísla, člověk nikdy neví, kdy potká někoho, koho by k nim mohl poslat.
Tenhle bratr nás obrovsky potěšil a povzbudil. Ta parta Romů pracuje pro něho, on se o ně stará, vozí je za prací, vyplácí peníze… bylo vidět, že ho mají rádi. Když jsme se před obědem modlili, vždycky se vezmeme za ruce a většinou se modlívá Zdenda, tak Zdenda se pomodlil a milý bratr požádal, jestli se může modlit i on a žehnal nám. Už dlouho jsem neslyšela tak jasné vyznání víry, kéž bychom tohle mohli slyšet i od lidí kolem nás. Myslím, že Pán Bůh nám ho poslal, aby nás potěšil a povzbudil.
Věra Dvořáková