Na sborovou dovolenou se mi ani moc nechtělo, ale slíbil jsem Martinovi, že pojedu, a taky bylo potřeba odvézt lidi, co nemají auto a jinak by se do Bradla nedostali.
Když jsem v pátek odešel z práce, vysprchoval jsem se, zastřihl vousy a udělal vlasy. To vše jsem zvládl bez toho, abych se podíval do zrcadla, stejně jako to dělávám už od základní školy, neboť můj vlastní odraz v zrcadle mi vždycky připadal velmi odporný. Tak moc, že se mi při pohledu na sebe často dělalo až fyzicky špatně. Zrcadla, fotografie, videozáznamy, dokonce i odraz ve výloze obchodu, to byli moji bubáci, respektive mi bubáka, jímž jsem sám sobě byl, ukazovaly. A tak jsem se příležitostem vidět svůj obraz či odraz důsledně vyhýbal.
A pak se to stalo. Nevím vlastně kdy, ale muselo to souviset se sborovým víkendem. Když jsem totiž den po návratu z Bradla omylem zahlédl svůj odraz ve zpětném zrcátku svého auta, poprvé po dlouhých letech jsem necítil vůbec nic. Obvyklé zhnusení, jež jsem si léta hýčkal a živil jako pokojovou kytku, se nedostavilo ani po bližším prohlédnutí mého obrazu. Bylo pryč, a sním i nevolnost a další příznaky, kterými jsem se celé ty roky sytil. V tom momentu jsem strnul v úžasu a v rozpacích.
Po chvíli se mi vybavil verš 15:11 z Matoušova evangelia: „Člověka nešpiní to, co mu vchází do úst, ale to, co mu z úst vychází.“
Došlo mi, že člověku zkrátka nejčastěji škodí on sám, jeho pohnutky a nabubřelá domněnka, že ví, co si ostatní myslí. Následně se mi vybavila i jedna modlitba z Bradla, v níž jsem prosil o odebrání věcí, které mi škodí.
Proto mi nezbývá už jen nadále zůstávat v úžasu, děkovat Bohu a děkovat i vám všem. Vám, kteří povzbuzujete, modlíte se a skrze které Pán jedná.
Zbyněk