Před více jak deseti lety jsem poznala Andreu Morison – mnoho lidí tady ji zná a na dálku ji zdravíme – a ještě před tím moji druhou mamku Martu. Tyto dvě ženy mi ukázaly, že věřící člověk může být úplně normální a že existuje i přátelská církev.
A pak jsem jednoho dne uviděla zázrak. Zázrak stvoření. Byla jsem u toho: Tam, kde 25 let nebylo nic, se najednou něco objevilo. Jen tak, po pár minutách manželské zábavy. Tehdy jsem to brala jako normálku, oukej, zadařilo se, žádná věda. A po devíti měsících se naše první dítě narodilo, leželo přede mnou a mně to došlo. Perefektní výsledek, dokonalý ve všech detailech, každá maličkost přesně taková, jaká má být, každá buňka je správně na svém místě a dělá, co má. Nová lidská bytost je na živu, dýchá a patří jí svět. A při tom na začátku nebylo nic. Došlo mi, že vnímám Boha.
Protože je pro mě důležitá racionalita a pohled rozumu, dívám se kolem sebe. Začala jsem sledovat lidi, kteří mají v hlavě vědu a víru srovnanou. Největší dojem zanechali asi všestranně vzdělaný skaut Marek Orko Vácha a brněnský fyzik a populizátor vědy Tomáš Tyc. A nacházím další a další.
Rozhodla jsem se tedy prozkoumat variantu, že by v mém životě mohl figurovat živý Bůh. A zjistila jsem, že se chci setkávat s lidmi, kteří mají funkční morální kompas, přemýšlí o smyslu našeho bytí a kvalitu života neměří podle částky na výplatní pásce.
A tak jsem tu. O nedělích chodím na bohoslužby a mám pocit, že jsem našla svůj kmen. Nahlas mluvím o tom, že věřím. Čtu Bibli a baví mě, narážím na řádky, které doslova mluví o mně a odpovídají na moje otázky. Cítím se silnější. Každý večer usínám s klidnou hlavou. Mám se skvěle. A těším se, co bude dál.
Nikola Holá